William Edmund Hick položil základy designu zaměřeného na člověka
Britský experimentální psycholog, který ukázal, že lidské rozhodování má měřitelné limity, a tím položil kognitivní základ moderního designu zaměřeného na člověka.
William Edmund Hick je dnes nejčastěji připomínán jako autor Hickova pravidla. V oblasti UX a návrhu rozhraní se tento zákon cituje jako vysvětlení, proč velký počet voleb zpomaluje uživatele. Podstatou Hickova přínosu však nebylo navrhovat pravidla pro design. Jeho cílem bylo ukázat, že čas rozhodování roste s množstvím informace, kterou musí člověk zpracovat. Právě tento poznatek je dodnes klíčový pro design zaměřený na člověka, protože vychází z lidských kognitivních možností a omezení.
Hick formuloval své nejvlivnější závěry v roce 1952 při práci v Applied Psychology Unit v Cambridge. Na základě teorie informace prokázal, že reakční čas roste logaritmicky s počtem stejně pravděpodobných voleb. Tento vztah se obvykle zapisuje jako RT = a + b · log2(N).
Hick tím popsal rozhodování jako proces zpracování informace v systému s omezenou kapacitou. Pro návrháře to znamená možnost uvažovat o nejistotě, složitosti a nákladech rozhodování systematicky a měřitelně.
V současné praxi se Hickův zákon často zjednodušuje. Hick netvrdil, že rozhraní mají mít co nejméně možností. Nezkoumal hotové produkty ani zkušené uživatele. Jeho experimenty probíhaly v kontrolovaných podmínkách a s rovnoměrnými pravděpodobnostmi. Skutečný význam jeho práce spočívá v tom, že ukázal, že kognitivní limity lze popsat a modelovat.
Hick se nedožil éry osobních počítačů ani UX jako oboru. Nezanechal rozhovory ani populární texty. Přesto je jeho vliv zásadní. Myšlenka, že systémy musí respektovat omezenou kapacitu lidského rozhodování, patří k pevným základům designu zaměřeného na člověka.