Neslyšící se mezi sebou dorozumívají znakovým jazykem. Ten má svou vlastní slovní zásobu i gramatická pravidla, která jsou odlišná od češtiny. Proto neslyšící vnímají psanou češtinu jako cizí jazyk. Při simultánním tlumočení z češtiny do znakového jazyka často tlumočník zachovává české gramatické vazby na úkor gramatiky znakového jazyka. Tlumočení je více doslovné a méně srozumitelné. Narozdíl od běžné řeči při tlumočení není tolik prostoru pro mimiku, což činí tlumočenou řeč plochou. Jako při každém tlumočení se tu a tam vytratí nějaká druhoplánová narážka, vtip, odkaz na kulturní kontext.