Moravcův paradox
Poznatek z robotiky vysvětluje, proč AI zvládne psaní lékařských zpráv, ale potácí se při chůzi – a co z toho plyne pro návrháře.
Umělá inteligence dnes dokáže napsat esej, vytvořit program nebo uspět v lékařském testu – ale pořád si neví rady s tím, jak nalít kávu nebo porozumět řeči v hlučné místnosti. Tato překvapivá nerovnováha se nazývá Moravcův paradox (Moravec’s paradox) a nabízí zásadní poučení pro návrháře, kteří tvoří rozhraní pro systémy řízené umělou inteligencí.
Pojem zavedl robotik a rodák z rakouského Choucna Hans Peter Moravec. Popisuje, že abstraktní uvažování je pro stroje jednodušší než základní vnímání nebo pohyb. Důvod je evoluční: smyslové vnímání a motoriku zdokonalovala příroda stovky milionů let, zatímco vědomé myšlení je v našem mozku novinkou.
V praxi to znamená, že velké jazykové modely umí analyzovat texty nebo plánovat kroky, ale humanoidní roboti se stále potýkají s chůzí, úchopem předmětů nebo rozpoznáváním okolí. I v roce 2025 zůstává fyzická interakce hlavní překážkou automatizace.
Tady přichází ke slovu návrháři uživatelského zážitku. Moravcův paradox ukazuje, v čem jsou lidé nenahraditelní – adaptace, intuice, práce v kontextu – a kde naopak potřebují stroje vedení. Navrhování rozhraní, která spojují výpočetní sílu AI s lidskou přirozeností, je nová výzva.
Ať jde o interakci s roboty, prostorové rozhraní, nebo fyzické ovládací prvky, UX se přesouvá ze světa obrazovek do světa pohybu, prostoru a spolupráce. Moravcův paradox nezmizí – ale pochopíme-li ho, umožní nám navrhovat technologie, které s lidmi opravdu počítají.