IKEA efekt
Lidé si více cení výstupů, na jejichž tvorbě se podíleli – což zvyšuje zapojení i šanci na realizaci.
IKEA efekt, tedy naše tendence více si vážit věcí, které jsme pomáhali vytvořit, dává výzkumníkům a designérům jednoduchý nástroj pro získání podpory klientů a stakeholderů: zapojit je do procesu. Když se podílejí na tvorbě vhledu a formulace řešení, výrazně roste šance, že s nimi budou dál pracovat.
Místo abychom předkládali zadavateli hotové závěry, stakeholdery postupně zapojujeme do společné tvorby. Stačí drobnosti – spoluvytváření výzkumných cílů, účast na rozhovorech s uživateli nebo spolupráce při syntéze dat.
Právě tyto okamžiky aktivují psychologické mechanismy, jako je ospravedlnění vynaloženého úsilí, pocit kompetence a pocit vlastnictví. Díky tomu mají pak stakeholdeři dojem, že výstupy jsou i jejich dílem.
Nejde o hypotézu. V experimentech lidé nabízeli víc peněz za nábytek, který sami složili, nebo za origami, které sami vytvořili, než za profesionálně zpracované verze. I když nebyly kvalitnější. Jednou ze studií na toto téma je The “IKEA Effect”: When Labor Leads to Love od Michaela I. Nortona, Daniela Mochona a Dana Arielyho z roku 2012. Význam pro výzkum UX je zřejmý: zapojení zvyšuje hodnotu.
Ale má to podmínky. Pokud se stakeholderům spolupráce nepovede, nebo pokud nemají jasnou roli, efekt zmizí. Hrozí i přeceňování jednotlivých problémů – například na základě jedné zkušenosti z rozhovoru. Proto je důležité najít rovnováhu. Zapojení nesmí jít na úkor odbornosti.
Jednoduché metody často stačí. Pozvání k rozhovorům, společné workshopy, sdílení postřehů, nebo zmínění přispěvatelů ve výstupech. Právě tyto drobné kroky vytvářejí pocit spoluúčasti a zvyšují šanci, že se poznatky opravdu využijí.
Získávání podpory není přesvědčování. Je to společné budování poznání.